Proč mi nevadí, že s nikým nechodím

/ Články / Proč mi nevadí, že s nikým nechodím

Je tu něco, co mi vrtá hlavou. Ve svém okolí vidím spoustu vztahů, které vydrží sotva pár týdnů, někdy ani to ne. Zajímavé je, že kamarádi často hodnotí neúspěch jejich vztahu slovy: „hmm, no, nevyšlo nám to…“ Je to nepochybně něco přirozeného, poznávat nové věci a zjišťovat, co je vyhovující a co naopak ne. Co když se to ale opakuje za měsíc znovu se stejným koncem? „Hmm, tak to zase nevyšlo.“ A za chvíli zase: „Tenhle pro mě nebyl ten pravej…“

Zdá se mi, jakoby se v takovém chování skrýval jistý vzorec. S každým novým vztahem pevně věříš, že tentokrát to určitě vyjde, ale pořád nic. Co tento vzorec chování způsobuje? Není něco špatně? Proč někomu vztahy stále dokola „nevycházejí“? A jak vlastně vznikne vztah, který „vyjde“?

Hledání odpovědí mě přivádí k dalším otázkám. Proč vlastně do vztahu tolik chci/potřebuji vstoupit? Jaký to má v mém životě důvod a smysl? Kdo vlastně jsem? Na čem si zakládám? Odpověď na tyto otázky jsou důležité. Možná nebudu mít na všechny hned jasnou odpověď, ale pokud nebudu alespoň tušit směr svého života, budu ve vztahu velmi pravděpodobně narážet.

Možná si teď říkáš, jak to souvisí s názvem tohoto článku? Dej mi chviličku, dostanu se k tomu. Všechno totiž spolu úzce souvisí.

Dlouhou jsem si myslel, že největší borec je ten, kdo „má holku“ – prostě vrchol společenské prestiže mezi klukama. Samozřejmě se také počítá, co všechno už se přihodilo a jaké „společné zážitky“ spolu mají. A tak jsem se snažil, abych byl taky borec – přesně jako v těch amerických filmech, které jsem dlouho považoval za vrchol kinematografie.

Byl jsem ale překvapen. Vztah byl úplně jiný a mnohem těžší, než se zdálo ve všech filmech. Navíc se ukazovalo, že jeho kvalita nestoupala s tím, jak velký „borec“ jsem byl a co všechno jsem z něho měl. Zjistil jsem, že vztah byl tím lepší, čím víc jsem do něho investoval a obětoval sám sebe.

Být velký borec a sobec dokáže být v chození leckdo. Ale moje otázka pro Tebe a pro mě je: Jsi připravený/á nést zodpovědnost za věci, které ve vztahu děláš a do kterých se pouštíš? Jsi připravený nést zodpovědnost za nepříjemné věci, které můžeš způsobit? V našem případě kluků, jsi připravený vypravit se se slečnou na cestu, která nemusí být vždy jednoduchá a nebude končit hned před prvním stoupáním nahoru?

Přijmout zodpovědnost… – možná je to pro Tebe už ohraná fráze. Možná zní nepříjemně, ale přesně tudy vede dost možná cesta k lepšímu vztahu. Jak rád říkává jeden můj přítel: „Jaký je rozdíl mezi klukem a mužem? Muž přijmul zodpovědnost za věci ve svém životě.“ Jsi připravený/á ji vzít za rozhodnutí, která ve vztahu děláš, způsob, jak se k druhému chováš?

Proto mi připadají otázky z úvodu tak klíčové. Je totiž škoda zjistit až po nějaké době chození, že si potřebuju nejdřív v sobě vyjasnit věci, ke kterým si musím najít cestu sám. Působí to jen bolest a většinou to stejně vede k rozchodu.

Možná i proto neprožívám paniku, že s nikým nechodím. Vím totiž o sobě, že mám v životě oblasti, ve kterých si chci nejprve udělat jasno. Věci, na které si chci nejdřív udělat vlastní názor, než na sebe opět vezmu zodpovědnost za slečnu a společnou cestu. Když budu vědět, jakým směrem chci v životě jít, nebudu už v chození tolik klopýtat.

Možná prožíváš, že vztah potřebuješ. Nemůžeš se dočkat, až najdeš toho pravého/tu pravou, aby zaplnil/a prázdné místo v Tvém srdci. Očekáváš, že vztah bude určitě cesta, jak být šťastný/á a naplněný/á.

Prožíval jsem něco podobného. Co je ovšem zajímavé, cítil jsem se takto hlavně ve chvíli, kdy jsem ve vztahu byl. To je zvláštní – přesně o tom přece touha po vztahu je. Ale mně to nestačilo. Společně strávený čas mi byl vždycky krátký. A tak bylo společného času čím dál více, až to dospělo k odříznutí od všech kamarádů, koníčků, rodiny, zábavy… Na to už prostě nebyl čas.

Ani téměř nepřetržitý kontakt mě však nedokázal naplnit tak, jak jsem toužil. Byl jsem totiž vnitřně prázdný – v takovém případě ani sebelepší vztah nedokáže naplnit prázdnotu, kterou každý ve svém srdci máme.

Pokud v sobě prožíváš takovou prázdnotu, chci Ti něco doporučit k zamyšlení. Než se rozhodneš vstoupit do vztahu, který doufáš, že Tě „zachrání“, zvaž to. Zkus nejprve navázat fungující (nepovrchní) přátelství s lidmi okolo Tebe – pokud takové vztahy dokážeš i dlouhodobě udržovat, je to skvělá příprava na chození. Vnímám, že toto je i pro mě oblast, ve které se musím pořád učit. Pro mě osobně to ale stejně není pořád to nejdůležitější.

Ten nejdůležitější vztah a největší poznání je pro mě v mém životě poznání Ježíše. Poznat Ho takového, jaký opravdu je. Věřím, že On jediný dokáže zaplnit ten prázdný prostor, který v srdci mám a který patří jen jemu. Jedině On je pro mě někým, koho opravdu potřebuju na prvním místě. Možná už si to zažil/a. I když zažíváš sebelepší život a máš sebelepší vztahy, pořád je v Tobě prázdné místo, které nejde zaplnit. Pokud Ježíše ještě neznáš, chci Tě pozvat na web https://hledamboha.cz, kde se o Něm můžeš dozvědět víc. To bych Ti moc přál, protože Ježíš jako jediný dokáže doopravdy zachránit.

A tak se Tebe i sebe na závěr ptám:
Kdo jsi? Na čem si zakládáš? V čem spočívá Tvoje identita? Jsi skutečně připravený/á vzít na sebe zodpovědnost ve vztahu za sebe i za druhého?

Na každou z těchto otázek si musí každý najít odpověď sám. Neexistuje žádná univerzální odpověď, pro všechny stejná. Navíc si každý z nás volí svoji vlastní cestu životem. Chci Tobě i sobě popřát, aby se nám dařilo nacházet odpovědi na tyto otázky. Abychom mohli poznávat sami sebe a posunovat se tak dál. A abychom mohli být časem zralejšími pro naše vztahy – ale nejen pro ně :-). Abychom mohli nacházet, na čem v životě opravdu záleží.

David V., 16 let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *